Historie plovárny

Malebné údolí Mnichovického potoka a především její soutok se Zlatou řekou, jak nazývali Sázavu trampové ve 20. a 30. letech 20. století, patří dodnes k oblíbeným cílům turistů, výletníků i chatařů a chalupářů z nejbližšího okolí. A nejinak tomu bývalo dříve. V místě dnešních lázní se nacházel brod na významné spojnici důležitého ekonomického centra zdejšího osídlení v raném středověku a přemyslovského pohraničního hradiště Lštění s pražskou kotlinou. V polovině 13. století stál na svahu nad Mnichovickým potokem bezejmenný dřevohlinitý hrad, po jehož zániku byl na protějším kopci v závěru 13. století postaven známý hrad Zlenice (lidově nazývaný Hláska). Již nepochybně v tomto období zdejší potok i řeka sloužily obyvatelům těchto opevněných sídel k hospodářským aktivitám (hamr, mlýn, snaha o separaci zlata ze zdejších říčních kamenů) a samozřejmě k praní prádla a očistě. Odtud i zřejmě nejstarší pojmenování zdejšího areálu na přelomu 19. a 20. století – koupadla. Výstavbou železnice a letních i trvalejších sídel pražské honorace v okolí Senohrab vzrostl význam tehdy ještě čistě agrární vesnice a v tomtéž období vzrůstá zájem o turistiku, rekreaci a sport. Tento charakteristický trend 2. poloviny 20. století byl svázán s průmyslovou revolucí a industrializací městských aglomerací a snahou jejích obyvatel o únik z tohoto prostředí do krásné přírody a klidu. Koupadla či říční lázně na břehu Sázavy svou výhodnou polohou splňovaly všechna tato kritéria beze zbytku. To si plně uvědomili hybatelé stavebního ruchu spojeného s počátky výstavby senohrabských letních bytů a vilových kolonií, tedy vlastníci zdejších pozemků senohrabští rodáci Antonín Šimek a Václav Lada a bohatí pražští podnikatelé architekt Otokar Dvořák a stavitel a majitel stavební firmy Antonín Pupp. Aby Senohraby byly přitažlivější pro jejich návštěvníky, bylo třeba vykouzliti rámec „zeleného města“. Proto v roce 1899 byl těmito společníky založen Okrašlovací spolek v Senohrabech, který inicioval úpravu cest k lázním, výsadbu okrasných stromů, instalaci laviček i lávek a především výstavbu boudy ke svlékání s oddělením pro muže a ženy. Následně byla v roce 1906 realizována výstavba velkých lázní podle projektu architekta Otokara Dvořáka za 1.400 Kč. Přestože bylo z rozhodnutí panství Komorní Hrádek jako majitele pozemku nutno v roce 1913 lázně vyklidit a zdejší objekty demolovat, hned následný rok byla realizována výstavba druhých lázní, které byly slavnostně otevřeny 29. června 1914 (okrašlovací spolek si pronajal zdejší pozemky na 15 let). Po 1. světové válce bylo nutno lázně obnovit a jejich třetí etapa se začala psát hned v roce 1918, kdy bylo postaveno 50 nových kabin. V letech 1930 až 1932 byly zakoupeny pozemky na obou březích řeky (za 49.000,- Kč), správce lázní byl Rudolf Kopsa (z čp. 40) a ve spolupráci s obcí Zlenice byl v roce 1931 vybudován domek pro plavčíka, koupeny dvě převozní lodě a na zlenické straně vybudovány dva kurty, benzínová pumpa a převlékárny. Rozšířen byl i název zdejšího spolku na „Okrašlovací spolek pro Senohraby, Zlenice a okolí se sídlem v Senohrabech.“ Po válečných útrapách byl zdejší spolek v červnu roku 1957 začleněn do MNV Senohraby a zdejší přívoz, jehož tradice sahá až do roku 1920, i říční lázně s plovárnou byly spravovány přímo obcí. Plovárna se stala oblíbeným místem úniků před tuhou normalizací především v 60. až 80. letech 20. století, avšak období porevoluční přineslo nejen dramatický odliv zájmu o tento způsob rekreace, ale také devastaci mobiliáře plovárny. Změnu přinesl až vznik bohulibého „Občanského sdružení pro obnovu provozu senohrabské plovárny a zachování přívozu“ v roce 1997. Tento spolek s novým názvem „Spolek pro senohrabskou plovárnu a přívoz“ se dodnes snaží udržet provoz říčních lázní i přívozu a zachovat jejich neopakovatelnou atmosféru i budoucím generacím.

Obr. 1. Soutok Mnichovické potoka s řekou Sázavou představuje poměrně rovnou plochu vytvořenou výplavovým kuželem potoka s mohutným souvrstvím jeho žlutavých mazlavých a jílovitých náplav. Doposud nejstarší známý archeologický nález hrotu kopí z 10. až 12. století nepochybně souvisí se zdejší stezkou přes brod vedoucí od hradiště Lštění ku Praze. V roce 2002 byl na ploše plovárny proveden experimentální archeologický výzkum zaměřený na možnosti výpovědi archeologických pramenů k podobě nadzemních dřevěných objektů. Byly tu zkoumány pozůstatky dřevěných lázeňských kabin, z nichž některé zanikly požárem, jiné byly rozebrány a některé dosud stojí. Vedle tří fází zaniklých lázeňských kabin s početnými archeologickými nálezy dokládajícími plnohodnotný lázeňský život v celém průběhu 20. století byly zachyceny i středověké objekty podhradí hradu Zlenice (kolorovaná pohlednice z archivu Z. Vávry datovaná ručně do 6. 7. roku 1915).

Obr. 2. Snahy senohrabských podnikatelů o zpříjemnění pobytu letních hostů, výletníků i nových obyvatel Senohrab vedlo v roce 1899 k založení Okrašlovacího spolku v Senohrabech. Prvním předsedou spolku a zároveň jeho pokladníkem, jednatelem a zapisovatelem byl podnikatel Antonín Pupp mezi léty 1899 až 1906, následoval jej Václav Lada (1906 až 1907), Otokar Dvořák (1907 až 1914), Josef Urban (1914), opět Otokar Dvořák (1915 až 1916), František Rebec (1918 až 1930, Karel Schreier (1931 až 1954) a Otto Wiesenberger (1954 až 1957). Úsilím Spolku byly především zvelebovány cesty s vyhlídkami a stavěny zastaveníčka s lavičkami, lávky přes Mnichovický potok, sázeny okrasné stromy a kultivována krajina. Postupně byly mezi Senohraby a Hrušovem založeny tři cesty nazývané tradičně od doby první republiky Masarykova (po levém břehu Mnichovického potoka), Husova (po pravém břehu) a Štefánikova vedoucí podél trati (složená pohlednice z roku 1933; archiv J. Vrbové).

Obr. 3. Plovárna a říční lázně ve svých počátcích nepochybně sváděly souboj s vlastníkem pozemků, kterým bylo panství Komorní Hrádek. Nepochybně se střetávaly potřeby návštěvníků s tradičním běžným hospodářským provozem, o čemž svědčí některé právní akty i pohlednice, zachycující vedle plavců i plavení hospodářských zvířat. První velká převlékárna s oddělením pro muže a ženy vznikla nedlouho po založení Spolku, k první rozsáhlejší výstavbě lázní došlo v roce 1906. Právě na základě direktivy panství na Komorním Hrádku bylo nutno v roce 1913 pozemek vyklidit a lázně zcela rozebrat. Archeologický výzkum zachytil nejstarší fázi lázeňských kabin, jejichž dřevěný rošt byl založen na ploché dřevěné špalky zapuštěné do povodňových náplav, zatímco mladší fáze kabin byly založeny na cihlové pilíře či betonové tvárnice (dopisnice z doby před rokem 1905 z archivu J. Svaškové).

Obr. 4. Po sporech Okrašlovacího spolku s vlastníkem pozemků, pronajalo krátkodobě panství Komorní Hrádek lázně pražskému kavárníkovi Janu Bendovi, který vlastnil i nedaleký hotel v Hrušově, přezdívaný tehdy „Malá Palestina“. Lázně označil tabulí „Knížecí lázně – Fürstenbad“ a zanedlouho se dostal do sporu s Obecním zastupitelstvem v Senohrabech, které mu za neoprávněné provozování hostinské a výčepnické živnosti v říčních lázních u Sázavy udělilo pokutu 50, – K. V roce 1914 se situace zklidnila a Okrašlovací spolek, poté co si zdejší pozemky pronajal na 15 let od zemské říční správy, buduje v roce 1914 druhé říční lázně podle projektu Otokara Dvořáka. Ani ty bohužel neměli dlouhého trvání, jelikož když byly 29. června 1914 lázně otevřeny, dorazila během oslav zvěst o atentátu na rakouského následníka trůnu Ferdinande d´Este (dopisnice z cyklu Pohledy z Posázaví vydána Františkem Velímem v Praze roku 1905; archiv J. Svaškové).

Obr. 5. Po skončení útrap 1. světové války nastala druhá zlatá éra zdejších říčních lázní. Původní kabiny prvních lázní se nacházely v prostoru dnešního pohostinství Baštírna směrem k Poddubí a po roce 1918 vznikají třetí lázně celkem s padesáti novými kabinami v prostoru, kde se prakticky nacházejí dodnes a který byl od panství Komorní Hrádek pronajat na šest let. K lázním byl v roce 1930 přikoupen pozemek na zlenické straně řeky a v roce 1932 i vlastní pozemky pod lázněmi. Fakticky došlo ke sloučení obou břehů pod jednotnou správou rozšířeného Okrašlovacího spolku. To se již však blížily hrůzy 2. světové války, které narušily idylický a poklidný předválečný lázeňský ruch na břehu Sázavy (pohlednice před rokem 1932 z archivu Jany Vrbové).

Obr. 6. V roce 1931 došlo k výstavbě domu pro plavčíka a byly pořízeny dvě nové převoznické lodě. Senohrabský přívoz bez jištění poháněný klasickým bidlem je dodnes turistickým lákadlem. Legendárním převozníkem byl v 50. a na počátku 60. let převozník Stehno, mladší generaci zastupují Vladimír Brabec, manželé Rousovi, hostinský Matylda, Vladimír Mates Matoušek či manželé Hoffelnerovi. Přívoz a monumentální plovárenské budovy na pohlednici před rokem 1918 (sbírka Z. Konvičky).

Obr. 7. Lázně od svého založení byly jedním z hlavních center kulturního a společenského života Senohrab, kde se potkávali obyvatelé letních bytů a senohrabských vilových kolonií. Krasoplavci v charakteristických koupacích úborech a dámy s dlouhými splývavými sukénkami nahrazujícími koupací úbory a kloboučky se noblesně nořily do sázavských vod. Vedla se vzrušená společenská konverzace, sportovalo se a hrály společenské hry. Mezi návštěvníky se objevovali mimořádné osobnosti této doby, spisovatelé Max Brod, Frank Kafta, Franz Werfl, známí prvorepublikový herci Vlasta Burian, Hugo Haas či Jiřina Šejbalová, významní vědci, např. autor chemického názvosloví Emil Votoček, lékaři (psychiatr prof. Vladimír Vondráček) či historici umění (Dobroslav Líbal, Jaroslav Pěšina či Antonín Matějček) a mnoho dalších. Mnozí z nich vstoupili do řad Okrašlovacího spolku, který měl v roce 1939 147 členů, z nichž bylo 32 ze Zlenic (pohlednice z roku 1907 z archivu J. Kalendy).

Obr. 8. Říční lázně pochopitelně skýtaly příležitost k rozmanitým říčním radovánkám. Kromě plavání, které umožňovaly rozměrné dřevěné pontony a koupací mola s kabinami ozdobenými záchrannými červenobílými kruhy byly na řece k vidění rozličné lodě různých typů. Od 30. let 20. století do zdejších lázní proudily davy trampů, jejichž kladný vztah k vodním sportům na řeku přivedl kanoe, kajaky a tzv. maňásky, drobné a vratké jednomístné loďky. Protější břeh na zlenické straně řeky kromě koupele nabízel i možnost zahrát si tenis na v roce 1932 zřízených nových kurtech, které rozšířily nabídku sportovního vyžití, které se do té doby koncentrovalo do údolí Hrušova či na přilehlé trampské osady (fotografie před rokem 1933 ze skládačky Senohraby – Hrušov. Říční lázně hotelu Valencia, vydané v Praze TRADE MARK JKO 184/35; archiv J. Svaškové).

Obr. 9. Válečné škody zasáhly i říční lázně, kde operovaly německé oddíly střežící řeku i ruští vojáci po osvobození, kteří sem docházeli především za lovem ryb. Působení německých jednotek zřejmě dokládají nálezy protektorátních a říšských mincí nalezených v průběhu archeologického výzkumu zaniklých lázeňských kabin. Po válce rekreaci doba příliš nepřála a lázeňský život pod hradem Zlenice se postupně probouzel k životu, aby byl definitivně uhašen nástupem totality, která místům s prvorepublikou tradicí a noblesou příliš nepřála. Přesto se podařilo činnost Okrašlovacího spolku udržet až do roku 1957, kdy 15. června přestal fakticky existovat jako samostatná právní jednotka a byl začleněn do působnosti Místního národního výboru v Senohrabech, pod jehož hlavičkou říční lázně zůstali až do dnešních dnů. Dnes areál říčních lázní patří obci Senohraby (před rokem 1943; pohlednice ze sbírek muzea Říčany).

Obr. 10. V době rozšíření areálu říčních lázní na druhý zlenický břeh došlo v roce 1932 k výstavbě domu pro plavčíka a pořízeny dvě nové převoznické lodě, které od té doby brázdily napříč tokem Sázavy až do počátku 60. let 20. století. Další zmínka o existenci přívozu pochází již z roku 1920, ale doposud není spolehlivě ověřená. Za dlouhé období existence pravidelného lodního spojení obou břehů klasickým přívozem bez jištění ovládaným vlastním pohonem a řízeným bidlem se na převoznickém postu vystřídalo velké množství lidí, ale nejlegendárnějším senohrabským převozníkem byl bezpochyby v 50. a na počátku 60. let převozník Stehno původem z východočeské Jaroměře, který se každý rok stěhoval do převoznického, kde po celé léto sloužil. Mezi další a mladší převozníky patřil např. Petr Mach, manželé Rousovi, hostinský Matylda a mnoho dalších. Donedávna dřevěná loď pro deset osob byla nahrazena plastovou, ale přívoz bezpochyby patří mezi hlavní atrakce zdejšího místa (nedatováno; archiv Okrašlovacího spolku v Senohrabech).

Obr. 11. Mimořádnou atmosférou svobody dýchala senohrabská plovárna v období totality, kdy do špatně přístupného údolí schovaného v lesích prchali lidé před plíživou normalizací a šedivostí běžných dnů. Na plovárně a v přilehlém pohostinském zařízení vládla až spiklenecká atmosféra, kterou na svých černobílých fotografiích geniálně zachytil František Dostál v knize „Letní lidé“. Pestrá škála rozmanitých figur prchala do zdejších lesů před reálným socialismem a bavila se po svém. Zajímavostí byla i skutečnost, že kromě špatné dostupnosti areálu lázní pro příslušníky Veřejné bezpečnosti ze spádové oblasti Říčan, byla zdejší restaurace zavážena výborným velkopopovickým pivem, na rozdíl od okolních obcí za Mnichovickým potokem a Sázavou, který již patřily do sféry benešovského okresu zaváženého zdejším pivem (nedatováno; archiv V. Kašpara).

Obr. 12. Podobně jako ve 30. letech 20. století se v období normalizace staly říční lázně s přilehlým pohostinstvím přirozeným centrem setkávání svobodomyslných a svérázným způsobem se bavících lidí různého stáří, vzdělání či profesí. Soustružník zde bez problémů vedl rozhovor s univerzitním profesorem. Všech sto lázeňských kabin bylo plně obsazeno, na uvolněné kabiny byly na národním výboru vedeny pořadníky. Příznivé počasí přilákalo takové množství lidí, že ručníky a deky prakticky zcela zakryly zelený pažit a na nohejbalovém hřišti se střídaly party od rána do soumraku. Navečer plovárnou zněl zvuk kytar z několika míst a koutů, vedle trampských písní zněly protestsongy i skladby undergroundových kapel a to zvláště, když sem dorazili přátelé Jirky Števicha, kytaristy Plastic People of the Universe, který dojížděl na chatu na třetí loučce nedaleko od lázní (na fotografii Františka Dostála vidíme populární vokální skupinu Hot tety s Janou Koubkovou na počátku 80. let 20. století přímo na senohrabské plovárně; archiv V. Kašpara).

Obr. 13. Atmosférou svobody dýchala senohrabská plovárna v období totality, kdy do špatně přístupného údolí schovaného v lesích prchali lidé před plíživou normalizací a šedivostí běžných dnů. Pestrá škála rozmanitých figur se bavila po svém a atmosféru tohoto období neopakovatelně zachytil na fotografiích František Dostál v knize „Letní lidé“ (fotografie F. Dostála; archiv V. Kašpara).

Obr. 14. Říční lázně se v období normalizace staly přirozeným centrem setkávání svobodomyslných a svérázným způsobem se bavících lidí různého stáří, vzdělání či profesí. Lázeňské kabiny byly plně obsazeny, ručníky a deky zcela zakryly zelený pažit. Na nohejbalovém hřišti se střídaly party od rána do soumraku a navečer zněl plovárnou zvuk kytar. Plovárenský život za normalizace vidíme na fotografii Františka Dostála (fotografie F. Dostála; archiv V. Kašpara).

Obr. 15. Paradoxně uvolnění poměrů po listopadových událostech roku 1989 představovalo ránu do vazu zdejšího plovárenského zařízení. Pád železné opony umožnil cestování do daleké i blízké ciziny. Břehy Sázavy nahradily pláže Bibione a další zahraniční destinace. Pohostinské zařízení Baštírna bylo uzavřeno, areál říčních lázní postupně zarůstaly náletovými dřevinami a kopřivami. Aby toho nebylo málo, zdejší místo si oblíbili propuštění vězni po masivní amnestii Václava Havla v roce 1990, kteří areál postupně likvidovali a pálili. Po jejich postupném nedobrovolném návratu do vězeňských zařízení nastal čas vdechnout lázním nový život. Jelikož pamětníci třetího zlatého normalizačního období říčních lázní již nemohli proces devastace sledovat se založenýma rukama, vzniklo v roce 1997 Občanské sdružení pro obnovu provozu Senohrabské plovárny a zachování přívozu. Jeho duší i okrasou byli převážně dámy – Věruška Hoffelnerová, Vlastička Rousová, Ivanka Masopustová, Kačenka Líbalová a mnoho dalších, které s pomocí desítek dobrovolných pomocníků zachránily poslední pozůstatky plovárny a vdechli jim nový život i smysl. V letošním roce zdejší Spolek pro senohrabskou plovárnu a přívoz oslaví dvacetileté výročí své činnosti (na fotografii Vladimíra Havelky vidíme stav říčních lázní v roce 1996; archiv V. Kašpara).

Obr. 16. Občanské sdružení se o plovárnu stará od roku 1997 a během tohoto dlouhého období se postupně snaží plovárnu nejen udržovat, ale postupně zvelebovat a rozšiřovat. Během let 2002 a 2003 byl realizován drobný archeologický výzkum, jehož výsledky byly prezentovány informačním panelem a rekonstrukcí nároží zaniklé středověké stavby. V roce 2009 byla pořízena nová převoznická loď, následně v roce 2010 byly společně s obcí postaveny nové sociální zařízení, dětské hřiště a na plovárně bylo zřízeno stanové tábořiště. Postupně jsou opravovány lázeňské kabiny a připravován projekt na jejich částečnou dostavbu. Občanské sdružení se v roce 2014 na základě nového Občanského zákoníku transformovalo do nové právní formy a nyní plovárnu, přívoz i stanové tábořiště provozuje na základě nájemní smlouvy s obcí Spolek pro senohrabskou plovárnu a přívoz. V roce 2017 byla plovárna i stanové tábořiště oploceno a stále častěji se stává i místem bohatého kulturního života (festival Letní lidé a další koncerty – v roce 2018 například úspěšný koncert Laco Decziho či Jany Koubkové). Současný stav plovárny na leteckém snímku v roce 2016 (foto Š. Nosek; archiv V. Kašpara).